historie Suchých Lazců

Kronika Tělovýchovné jednoty v Suchých Lazcích 1919 - 1976

kronika část 2.

stránkování v kronice TJ Suché Lazce

Byly vypsány dny, rozvrh hodin na celý týden pro všechny skupiny, byli o tom vyrozuměni rodiče všech dětí, ve který den a hodinu mají jejich děti cvičení, aby věděli, kde se jejich děti zdržují a nacházejí. Po cvičení byly děti posílány domů, aby se ohlásily rodičům, že cvičení skončilo a pak mohly ještě skotačit, jestli jim to rodiče dovolili. Toto se v jednotě dodržovalo, aby byl pořádek a nedocházelo k nepříjemnostem mezi jednotou a rodiči, kteří děti do jednoty posílali.

V jednotě bylo zavedeno, že měl každý svůj kroj. Od dospělých členů a členek, kteří si kroj museli pořídit z vlastních prostředků, a ten nebyl v té době laciný, ale v lidech byl ten elán a ta láska k jednotě, že si kroj každý pořídil. U mládeže, žactva a dorostenek kroje zakoupila jednota a také se o ně starala.

Když se najal sál v hostinci p. Josefa Lusky a postavilo se to nové jeviště, tak se začaly hrát divadla. Tehdy to bylo vzácností, návštěvy byly veliké a tak se získávaly peníze, splácel se dluh za jeviště a jestli zbyla nějaká ta korunka, tak se koupil nějaký kousek nářadí pro cvičení. A tak se to dělalo rok za rokem a mládí nám utíkalo a stali se z nás mládenci a dívky, kteří se ničeho nebáli.

Když nám bylo něco v jednotě uloženo, všechno jsme provedli, dodržovali jsme dochvilnost, při práci na všech úsecích, ať to bylo při přípravě divadla, při pořádání veřejného cvičení, taneční zábavy a tak dále. Když nám byla dána divadelní úloha, neodpírali jsme ji, vzali jsme ji, pilně jsme vždycky získali potlesk a pochvalu od občanů.

Nikdo si z dnešní mládeže nedovede představit, jak těžko se nám pracovalo v jednotě v letech první republiky, kdy jsme nedostali ani halíř od nikoho na činnost a všechny prostředky jsme se museli obstarávat ze své poctivé a obětavé práce v jednotě. To znamená nejvíc z divadel, při kterých jsme se nejvíc nadělali a které měly vždycky dobrý úspěch. Hrávali jsme někdy takové kusy, že jsme je i opakovali na žádost občanů. Zajížděli jsme i do sousedních obcí a i to se nám vyplatilo a nikdy jsme neprodělali. To všechno záleželo na lidech, na poctivém vedení a na dobré přípravě.

Pořádaly se veřejné cvičení na hřišti venku, které už dalo více práce, při jeho přípravě, kdy zvolení náčelníci a náčelnice museli ukázat, co dovedou, ovšem museli jim vypomoct i schopnější členové jednoty. A takové pořádání veřejného vystoupení bylo vždycky riskantní, poněvadž záleželo na pěkném počasí, někdy se vydařilo až příliš dobře a někdy se třeba doplácelo. Dále byla v jednotě zavedena řádná evidence členstva. Žádní neevidovaní členové se v jednotě netrpěli. Každý, který se přihlásil, musel míti členský průkaz a řádně zaplacené příspěvkové známky.
Byli jsme vybaveni částečně tělovýchovným nářadím, které jsme si museli pořizovat z vlastních prostředků. Ještě v roce 1936 jsme se koupili nové krásné bradla s automatickým povolováním žerdi, které bylo v mosazném provedení. Peníze na tyto bradla, které stály tehdy 2 500 Kčs, jsme se poskládali mezi členy, sám jsem tehdy přispěl 200 Kčs, a nikdo nám je dodnes nevrátil a ani jsme je po nikom nežádali, poněvadž bradla byly válkou zničené.

Co bylo nejbolestnější, že jsme neměli vlastní tělocvičny v tělovýchovné jednotě, a že jsme byli odkázáni na nájem sálu v cizích hostincích a to byla největší bolest a dřina pro celou jednotu. Stále nám staří soudruzi připomínali při každé výroční členské schůzi v první republice, že se u nás v naší obci musí uskutečnit postavení kulturního domu, abychom nebyli odkázáni žít v tělovýchovné jednotě jako nájemníci. Ale nedočkali jsme se, ani oni staří proletáři, kteří už nejsou mezi námi, ani my mladší, kteří tu ještě žijeme. Proč k tomu nedošlo, o tom ještě napíši.

Měli jsme v jednotě také vychovávatele (kulturní pracovníky), kteří mezi nás mladé lidi chodili a vedli nás ke kultuře a tělesné zdatnosti i k politické aktivitě. Nevyjde mi z paměti, jak nejednou přišel mezi nás mladé kluky dnes již zesnulý soudruh Čeněk Směja starší, který byl tehdy vychovávatelem. A při takové jedné diskuzi o celé situaci v celém světe i v naší bývalé republice, nás utěšoval, že se jednou všechno změní a že musejí přijít lepší časy a že bude práce dost pro všechny lidi, kteří jsou práce schopni a kteří práci skutečně potřebují a z práce žijí. Bylo to v letech největší hospodářské krize, v letech 1929 - 1935. Viděl jsem ho, jak s velikou lítostí nám vše vykládal, jak to na pracovištích vypadá, jak jsou nelidsky vykořisťováni, a na každém kroku bylo propouštění z práce, neboť o pracovní síly tehdy nebylo nouze. Vzpomínám si, jak nám jednou řekl "Nesmíme se soudruzi dívat na západ, tam mají také nezaměstnané, ale podívejte se na Rusko, tam nezaměstnaných není, tam mají všichni práce dost, tam roste nový svět." Vidím ho, jako by to bylo dnes, jak nás ujišťoval, že my mladí se toho ještě dožijeme. A měl pravdu. Viděl jsem ho, jak se přitom zarazil, co nám to řekl, byl sice horníkem, ale bál se, aby ho ze šachty nevyhodili pro řeci o lepším zítřku, který se rodí na východě daleko od nás.

Co se mi po celou dobu první republiky nelíbilo, bylo to, že mládež nemohla jít jednotně a že byla rozštěpena na tři spolky, na Dělnickou tělovýchovnou jednotu, na jednotu Sokol a Orel. Toto nevedlo k jednotnému celku, ale jenom k rozkolům a nedorozumění a nakonec nás to přivedlo až k Mnichovu. Každá tělovýchovná jednota se opírala o svou politickou stranu. To znamenalo, že každá politická strana hnala vodu na svůj mlýn a ta voda byla mládež.

zdroj: paní Miluška Pchalková; přepis do digitální podoby zajistila Věrka Kubínová; autor: Josef Pchalek

sdílet kroniku na
Facebooku

kroniku zpracoval pro web
David Závěšický (2016)