Rodinná kronika Antonína Malíka 1890-1942 / 1

historie Suchých Lazců

Rodinná kronika Antonína Malíka 1890-1942 - Una harum ultima

stránkování v kronice "Una harum ultima"

Autor: kronikář Antonín Malík

"Una harum ultima"
t.j.
"Jedna z těchto hodin bude tvou poslední."

str. 1.

Rodinné paměti a záznamy.
Předem nežli uvedu své paměti pokud je znám od svého šestého roku. Jest nutno znázorniti a místo a polohu své rodné obce. Pustá Polom (německy Vüstpolom), rodná moje obec, jest položena na pohoří "Jeseníku", na mírném svahu k jihu, vzdálena od průmyslového města Mor. Ostrava pět hodin na západ. Mezi Opavou a Bílovcem, leží uprostřed ve vzdálenosti od každého dvě hodiny. Jest to polohorská vesnička úplně česká! Sestávající ze selských osmi usedlostí, ostatní jsou zahradníci grunty, domkaři a chalupníci. V roku 1896-1912 měla obec asi 116 čísel a 80 čís. Jako výměnku, dále farní chrám zasvěcený svatého Martina, obce přifařene jsou: Podvihov, Hlubočec, Budišovice, Kyjovice a Těškovice. Těškovice nabyly v r. 1902 samostatné farnosti, dostaly svého kněze, jmenoval se Hlaváč, byl rodák ze Suchých Lazec. Pustá Polom měla tři! Hostince. Martin Řiman, Evžen Poltier a Josef Hula. Čtyři obchody se smíšeným zbožím, dva kováře Ryboň a Holuša, jeden kolář čížek, dva obuvníky, poštovní úřad, četnickou stanici, trojtřídní obecnou školu, řídící školy František Černín (dobrý pedagog), učitele Richard Čech a Martin Uhrovič. Velkostatkář (za rakouska a německa hrabě) Štolberg, který bydlí v zámku v Kyjovicích, vlastní v Pusté Polomi dvůr, lihovar a několik set hektarů lesa a pole. Parní pila byla vlastnictvím Stříže, spolky byly pouze hasičský a feteránský (tj. Staří vojenští vysloužilci).
Dlužno vzpomenouti na poštovní dopravu tehdejších časů. Poštovní úřad vlastnil veliký poštovní dostavník, všeobecně nazván "archa", pojmul do svých útrob šest osob a všechny zásilky pro šest vesnic. Dostavník byl tažen parou dobrých

str. 2.

koní, jezdil denně do Háje. Ráno v 7 hod. Vyjel dostavník za hláholu trubky známé melodie "Jede jede poštovský panáček, jede jede poštovský pán", V Háji vzal poštovní zásilky pro obce, Budišovice, Hlubotec(=Hlubočec), Podvihov, Pustou Polom, město Hrabyň a Kyjovice, pro Budíšovice a Kyjovice expedovala dále Hrabyň, pro Pustou Polom, Hlubotec a Podvihov, dovezl ve dvě hodiny odpoledne za hláholu trubky na poštovní úřad Pustá Polom. Zajímavé jest, že poštovní dostavník nebyl ani jedenkráte vyloupen přesto, že odvážel a dovážel veliké poštovní zásilky pro všechny zmíněné obce.

V této vesničce jsem se narodil (Antonín Malík) v pondělí 21. července 1890 v čísle 76, v bývalém Gragarovém hostinci na "hráze". V roku 1892 narodil se bratr František, v roku 1888 se narodila sestra Leopoldina. Další moji sourozenci byli tře, sestra Marie narozená …, bratr Romuland nar. …, bratr Alfons nar. … Moji rodiče: Otec Antonín Malík nar. 18. července 1859 v Polance čís. 45, syn Josefa Malíka domkaře v Polance, nar. 8. ledna 1829. Moje matka: narozena … 1860, rozená Juchalková Karolina, dcera Františka Juchelky domkaře a tesařského mistra v Pusté Polomi čís. 6, jeho manželky Františky rozené Lichý z Pusté Polomě. Sourozenci moji matky byli: Emilie bytem v Opavě, svobodná. Františka provdaná Hrbáčová na rodném statku č. 6. Marie provdaná na statek do Radvanic za Františka Detka za Slezskou Ostravou. Adéla zemřela ve dvacátém sedmém roku svého věku. Jediný syn Rudolf, kterému koupili rodiče domkařskou usedlost, oženil se vzal se za ženu Vileminu Skupinovou z Pusté Polomě. V roku 19… přiženil se na domkařskou usedlost, Rudolfa a Vileminy Antonín Ulman ze Suchých Lazců, vzal si za ženu jejich dceru Marii Juchelkovou. Můj otec Antonín zemřel r. 1892 pochován v P. Polomi.

Str. 3.

Můj staříček František Juchelka zemřel v roku 1898 ve stáří 76 let, byl to velice hodný a nábožný člověk, vzpomínám na něj, hlavně mi uvízla jeho nábožnost k měsíčku. Když uviděl měsíček na novu (první srpek), tu ustal v práci, neb v chůzi se zastavil, pomodlil se "Otče náš", pak pronesl vždy stejné pořekadlo. "Vítám tě měsíčku nový, ke cti a chvále Boží, přivítej mně též Ty, jak já přijdu před soud Boží". V životě neměl žádného soudu, vždy s každým žil v lásce a míru. Stařenka zemřela v r. 1900 ve stáří 70 let, stařenka byla úplně nevidomá sedmnáct roku. Ve svém neštěstí byla trpělivá, peníze rozeznala kovové i papírové, vedla celou domácnost, nás třech sourozence rozeznala po hmatu, za nepřítomnosti svých dcer vařila i na huru(=na půdu) pro mouku zašla. Nám bylo běda, když něco nezbedného jsme provedli, tetkam jsme utekli, ale stařenka – ta nás k sobě navnadila sliby a dárky (hůl mela v posteli), v tichosti ani nedýchajíc jsme se nechali ohmatat, když zjistila nezbedu tak nedej Bože, výprask byl vždy bolestivý, stařenka neviděla kde uhodí tak bila hlava nehlava. Nezazlívali jsme ji to, odpusť ji Pán Bůh. Vzpomínám na své dětské a chlapecké léta. Celý život jsem nosil v paměti první krok do školy. V roce 1896 1. září, vedl mne do školy můj staříček (neb můj otec zemřel, když jsem měl tři roky), na chodbě školní budovy jsme se setkali s řídícím učitelem Františkem Černínem. Po přivítání hlásil můj příchod staříček řídícímu slovy: "Přivádím vám pane řídící sirotka, Toník se jmenuje." "Vím a znám ho již pane Juchelko", oslovil staříčka pan rechtor. "A ty Toníku", obrativ se ke mně pan rechtur, "zde budeš chodit denně! A co se zde naučíš, budeš míti pro celý život a učit se musíš pilně! Aby maminka a staříček měli z tebe radost a až budeš veliký, abys ve světě mohl prospívati se svými vědomostmi." Se slzami v očích jsem poslouchal naučení milého učitele. Na pozvání pana rechotra, zavedl mne staříček až do třídy.

Str. 4.

Byl přítomen naučení (staříček byl předsedou školní rady), i on k nám pronesl několik slov o slušném chování. Ve škole jsem se učil špatně (ačkoliv jsem uměl!), ale svoji nepozorností jsem mnoho zanedbal pro svůj další život, který mne ve starších letech tvrdě a neúprosně učil poznávati to, co jsem ve škole zanedbal. Příčiny mojí nedbalosti ve školy byli dvě, taškařina a nucená sháňka za výdělkem, ke kterému jsem byl hnán již od útlého mládí, od osmého roku svého stáří. Na místním velkostatku, nic jim nevadila práce dítek školou povinných, za denní mzdu jedenáct krejcarů (tj. 22 haléřů neb 2řf.), jsme museli konati všechnu práci, jako sušit trávu, ve žniva všechnu práci, brambory sbírat, hnůj a vápno rozhazovat a s volama jezdit. V lese za 14 krejcarů na den, od šesté ráno do šesté večer, zaměstnán jsem byl tou prací až do dvanácti roků.
V roce 1903 jsem nastoupil práci při zedníkach. V přifařené obci Kyjovicích, hodinu cesty vzdálené od naší obce, stavila se nová škola, tam jsem pracoval za třicet krejcarů denně od šesti ráno do šesti večer. Do školy jsem nechodil, dostal jsem půl roku úlevy.
V roce 1904 jsem byl propuštěn ze školy, neb mi bylo čtrnáct roků. Hned začátkem prázdnin, jsem nastoupil práci v Mor. Ostravě u firmy Armand Gobiet, firma stavila vysoké tavící pece a koksové pece na jámě Hlubina ve Vítkovicích. Zaměstnán jsem byl dvanáct hodin denně za 70 krejcarů. Stavbu vedl polír Adolf Hajduček, na noční směně Jan Prokša, oba ze Suchých Lazec.
V roce 1905 jsme stavěli šamotové pece ve Vítkovicích za dozoru políra Karla Vaška z Hadruňku(=Kravařova). V červnu toho roku jsme všichni odjeli za prací na hlavní jámu v Lazcích u Orlové na Těšínsku. Stavěly se tam koksové pece, mzdu jsem měl – jeden rýnský dvacet krejcarů. Dozor vedl polír Adolf Hajduček ze Suchých Lazec.

Str. 5.

V listopadu 1905 jsem nastoupil práci v dole jámy Ignát v Mariánských Horách za 80 krejcarů devět hodin denně. Pracoval jsem pod zemí až do konce dubna r. 1906. Od června 1906 jsem nastoupil jako zednický učeň u firmy Mainx a Popp v Moravské Ostravě, u políra Jana Sosny ze Suchých Lazců. Tam jsem se vyučil a pak pracoval potom jako zedník u několika firem v Mor. Ostravě až do roku 1912.
V roce 1904 na podzim nastoupila moje starší sestra Leopoldina službu u hostinského Štěpána Kubesy v Suchých Lazcích.
V roku 1908 provdala se sestra Leopoldina do Suchých Lazců. Vzala si za muže Čeňka Směju, naroz. 20. ledna 1884 v Suchých Lazcích. Byl zaměstnán jako zedník ve Vítkovicích od roku 1909 jako horník na jámě Ignát v Mariánských Horách. Z manželství toho narodily se čtyři dítky, Ladislav – vyštudoval na učitele, poslední léta jak nás němec "ochraňoval", tj. Rok 1939-1943 působil jako učitel v Brně. Marie vyučila se prodavačkou, službu konala v prodejnách konsumních družstev "Budoucnost", pak se provdala za Jana Mrázka, četnického štábního strážmistra českosl. Četnictva, při evakuaci se odstěhovali do Hodslavic u Valašského Meziříčí. Menší své sourozence vzali k sobě, Ladislav se vzal bratra Čeňka, Marie sestru Vlastu, proč, o tom se ještě zmíním.
Od roku 1912-1913 jsem pracoval v továrně na kamenné výrobky v Budišovicích. V červnu 1913 jsem odjel ze švagrem Čeňkem Smějou do Polska, za Krakov 50 kilometrů do vesnice Keňděřinky. Stavěli jsme tam Smějově sestře Justyně, která tam byla provdána, stavení.
V září 1913 jsem nastoupil práci na jámě Ignát v Mar. Horách, pracoval jsem v začátcích asi dva roky jako vozač za 70% z výdělku havíře, vydělal-li havíř 6 Kor. denně dostal jsem 4 K. 40 hal. Po dvou letech jsem se dostal za havíře. Práci jsem konal ponejvíce v hloubení jam a výpomocných jam (šíbíku) v opravách šibíkach a jamách, práce to byla nebezpečná, vždy jsem měl pod nohami jámu 500-600 metů, nejméně sto metrů, pracovalo se vždy na ochranném pásu (gurt).

Str. 6.

Vyhlibil jsem jámu dvě sta metrů, druhou tři sta metrů, obě jámy se jenom prohlubovaly, první do šesti set metrů a druhá do pěti set. Nad námi kteří jsme pracovali v hlubení, byl na pátém patře ochranný poval z řezaných dřev 30x30 centimetrů, kladených dřevo vedle dřeva na kříž, do výšky čtyři metry. Potom dva metry hrubo vyrbové prutí a pak ještě jeden metr hrubo dřev. Celá ta spousta spočívala nad jámou na čtyřech nosičích padesát centimetrů silných. Toto opatření bylo proto, že nad námi jezdily klece, které dopravovaly na povrch z dolu uhlí, kámen a lidi. V pádu neštěstí, kdyby se urvala klec, aby se zadržela tím nárazem na tom ochranným povale. Pod povalem nás pracovalo šest lidí a dozorec. Dalších jam výpomocných (šíbíku), jsem vyhloubil osm, každý po sto metrů, v jednom jsme pracovali v hlubeni dva lidé, v ostatních sedm po čtyře, Ve všech těch hlubeních nám hrozilo hrozné nebezpečí a sice: Nad hlavami nám běhala nádoba na laně (nádobu táhl nahoře stroj), v nádobě se dopravoval na povrch vylámaný kámen. Když jsme vylámali jámy asi osm metrů, tu jsme to zase museli vyzdít do kruhu jak studně, z hora proto se zase dopravovalo, cihla, písek a cement. Pod tím jsme pracovali. Nedej Bože, kdyby neopatrností dělníků na hoře obsluhující nádobu, bylo něco z ruky vypadlo, neb nádobu špatně uzamkli, aniž kdo něco zpozoroval mohl býti člověk malým kouskem cihly neb kamene zabit. Teď hrozná nejistota, aby se nádoba neurvala a nezřítila se na nás v dole. Také jsme v nádobě jezdili nahoru i dolu, ale to bylo přísně zakázáno. A stalo se. Na mojí směně se stalo, že se nádoba urvala, zřítila se jako blesk dolů a žádnému se nic nestalo. Nádoba letěla dolů tři sta metrů. Třikráte se odemkla a kámen dopravovaný nahoru se vysypal na nás, i v tom případě se nic zádnemu jako zázrakem nestalo. A jiných menších nehod ohrožujících život bylo hodně. Jedno dlužno říci, že strach který jsme prožili byl hroznější než smrt. Patnáct set metrů jsem vyhlubil jámy, ale záden smrtelný neb jiný úraz se nestal.

Str. 7.

V revíru ostravském po dobu svého učení i potom dělníka zaměstnaného od r. 1905 – 1912, poznal jsem sociální bídu ve všech vrstvách dělnického lidu na celém Ostravsku. Také sám na sobě jsem pocítil sociální tíhu životní. Jako patnáctiletý hoch jsem přilnul s celou vervou ke straně sociálně demokratické, která se v těchto letech rodila a zanášela reformace mezi nevědomý a utiskovaný dělný lid.
V roce 1908 jako osmnáctiletý mladík, dovolil jsem se zvolati první veřejnou schůzi ve své rodné obci. Program této schůze jsem stanovil: 1) Kdo jsou a co chtějí sociální demokraté, 2) Založení dělnické tělovýchovné jednoty (v tehdejší době tak zvaný "Lasale"). Schůzi jsem řídil sám, referent byl Metoděj Štěpánek zodpovědný redaktor časopisu "Duch Času" z Mor. Ostravy. Schůze se zúčastnila celá obecní honorace v čele s farářem Knaiblem, kaplan a četník (četník služebně). Schůze měla klidný průběh. Do spolku se přihlásilo sedmnáct mladíků, ja prohlášen u schůze panem farářem za rebelanta v celé farnosti. Tělocvičný spolek neujal se činnosti, já jsem byl slabý na vedení a ostatní měli strach z veřejného vystoupení. Ale semenko demokracie zasite pomalu klíčilo, vyrostlo hned za rok v silnou politickou organizaci, ale dělnická tělovýchovná jednota založena teprve v roku 1920.
Že mě pan farář prohlásil za rebela v celé farnosti, nic mi na vážnosti hlavně u mládeže neubralo, hned jsem pořádal první taneční zábavu v hostinci u "Poltura", na tak zvaný "Císařský krmáš". Jelikož nebylo možno strhnouti mládež k spolkoví činnosti, pořádali jsme různé zábavy. První hasičský výlet jsme pořádali v r. 1910 za veliké účasti. Tak to šlo až do roku 1912, na farské zatracení jsem vyzrál, ale jeho nenávist, ta vůči mě trvala až odešel na odpočinek.
Zmíním se jenom o jedné věci na co měl pan farář vliv. Moje teta, sestra mají stařenky, Karolina Juchelková, měla slušné úspory, ale ty měl farář. Jak jsem se ženil, tu teta mi dala padesát rýnských se slovy, dostal by jsi více, ale peníze má velebný pán, pro tebe od něj nic nedostanu. "Pán Bůh zaplať."

Str. 8.

Já jsem se již zmínil, že moje sestra Leopoldina nastoupila službu v roku 1904 v Suchých Lazcích. Docházkou a návštěvou u sestry, seznámil jsem se v Suchých Lazcích s mládeží. V pozdějších letech, když se sestra provdala, docházel jsem do Suchých Lazců jako mezi své k zábavám, na divadla a jiné. Častými návštěvami u rodiny Smějové, seznámil jsem se i s děvčaty. Tak se stalo, že jsem poznal mezi jinými i moji ženu (vaši matku), byla to šumna děvucha, černé vlasy, vrkočí jak ruka hrubé, černé oči (při divadle hraném "Černé oči proč pláčete") jsem ji poznal, byla zaměstnaná u svého strýce Štěpána Kubesy, hostinského v Suchých Lazcích. Později byla zaměstnaná u Jedličky, cukrářství v Komárově. To děvče se jmenovalo Hedvika Kubesová, narozená 15. října 1894 v pondělí! V Suchých Lazcích číslo 31. Její otec Johan Kubesa domkař zdejší. Matka: Anna Kubesová narozena 25. srpna 1865 v Nových Sedlicích, rozená Vaculova z Nových Sedlic. Sourozenci Hedviky Kubesové byli: Adlof Kubesa narozený roku …, Josef narozen roku 1906. Všichni obývali chaloupku číslo 84. Tatínek Hedviky zemřel 29.1.1907 v opavské nemocnici, pochován v Opavě. Známost naše byla až do roku 1912 jenom kamarádská, teprve v roce 1913 jsme vážněji pomýšleli na cestu života, na cestu společnou. V roce 1914 dne 25 května (v pondělí), jsme měli svatbu ve farním chrámu v Komárově. Svatbu jsme měli tichou, odpoledne malou hostinu. Hosté se rozešli asi v šest hodin večer. Společný život, který se nám vytvořil po svatbě byl neutěšený ba přímo hrozivý. Já jsem neměl žádného jmění, nic, jenom zaměstnání. Žena ta měla nadějí že z dědí chaloupku, to bylo všechno. Holé ruce, zdraví a chuť k práci bylo naše jmění. V červnu 1914 vypukla světová válka, všichni mladí , povinní vojenské službě museli opustit své ženy, otce, matky a sourozence a jít hájiti cizí zájmy. Museli bojovat a obětovat své životy za cisaře Rakousko – Uherského, Františka Josefa I.

Str. 9.

Válka vznikla zavražděním nástupce trůnu Habzburského Františka Ferdinanda a jeho manželky. Dotčení byli zavražděni v městě Sarajevě v Bosně, študujícími mladíky. Válka nabyla hrozivých rozměrů, přes osmnáct milionů padlo neb zemřelo útrapami válečnými. Válka trvala čtyři roky, tedy až do roku 1918. Já jsem odveden jako vojín nebyl, v době války jsem byl chráněn reklamací horníků jako všichni ostatní zaměstnáni v průmyslu. Hlad a bída byla hrozná, vázané hospodářství (na lístky), úplně se vymklo úřadům z rukou, lichva a kšeftování slavilo svůj triumf. V roku 1917 nebylo již skutečně co jísti, svět pekl chleba z otrub a pohanských krupek (kdo měl), doma jsme šrotovali kukuřici a vařili na toho, v kantýnách jsme dostávali suchý kukuřičný chléb a koňský vařený bob. Lid trpěl různými infekčními nemocemi, já sám jsem v roku 1915 onemocněl tyfem, byl jsem nemocen tři měsíce. O světové válce se zmiňuji mimochodem v tom se dočtete v jiných knihách. My jsme se statečně a vytrvale rvali se vším co nás Čechů mělo udupat a zničit. Dělala se pasivita, kde to jenom šlo, očekávali jsme toužebně konce války, obzvláště když jsme se dozvěděli, že zde pracuje česká "mafie" a za hranicemi naši čeští pracovníci, jako profesor Tomáš Garique Masaryk, Eduard Beneš, Milan Štefányk, Kramář, Bechyně, Soukup a celé pluky českých legií. Válka se skončila, císařské a královské trůny se počaly bořit. Národ český byl zbaven tíhy staleté poroby pod jhem rakouské dynastie. Přišel osmadvacátý říjen 1918 v ten den oslavoval národ český svoji samostatnost, svojí "Československou Republiku". Dne 21, září 1918 (v sobotu), byly zapálené hranice ve všech slezských vesnicích i městech, i u nás na "Strážnici", vzplála v 7 hodin večer hranice na důkaz nezlomné vůle národa Slezského, pro samostatnost "Československou". Při hranici promluvil místní učitel Karel Šitavanc, celá vesnice brala účast při hranici, občané zpívali nadšeně národní písně.

Str. 10.

V neděli 22. září 1918, bylo ve vesnici dopoledne rušno. Věnčili jsme šest vozů žebřinových na kterých jsme již v poledne jeli za zpěvu na tábor lidu do Háje ve Slezsku na "Ostrou Hůrku". Tábor lidu svolal národní výbor, táboru se zúčastnilo 40.000 lidu z obojího Slezska. Na táboru přísahal národ slezský, ač neochvějně bude státi na požadavcích samostatností české. Na táboru promluvilo šest řečníků za všechny stavy, za dělnictvo promluvil Jan Prokeš z Mor. Ostravy. Přísahu proklamoval známý lékař František Dohnálek z Háje. Byla to dojemná chvíle, dojemný okamžik, když 40.000 rukou zvednutých, odpovídal národ přísahou slovo za slovem, hlas lidu se valil jako bouře přes slezské nivy a řeku Opavicu k severu. Přísaha zněla:
----- Národu Československému! -----
Nesmírná válka světa dostupuje svého vrcholu. V bolu a hrůzách stojí nepřehledné zástupy mužů a žen československých. V potocích tryskala a tryská na bojištích krev československá. Nespočítané hroby mrtvých jsou památníky ztrát národa československého. Bědy bez mezí a konců kosí životy lidu a úzkostlivé zraky matek hledí v zoufalství na usychající generace mládeže československé. Všechny bezmezně tyto oběti byli na nás uvaleny válkou, které jsme nechtěli a za kterou nejsme odpovědní. Nepodlomen utrpením, zocelen věří a věřil národ náš, že z bouří světové války vykvete na konec také jemu nový lepší život a že touhy jeho všelidské posvěceny budou mírem všeobecným, jenž lidstvo na věky ochrání od opakování katastrofy dnešní. Nechtěli jsme a nechceme než-li žití životem svobodným a samostatným, spravovati osudy své pod vlastní svrchovaností a budovati nepoutání a volní svoje jak o to usiluje každý uvědomělý národ po všem kulturním světě. To je právo naše nejposvátnější, právo národní i mezinárodní, právo národa, jenž má zásluhy o kulturu světovou a jenž svou vzdělaností, svými silami mravnými a svým rozvojem hospodářským



přepsal: David Závěšický(4.1.2025), skenování a zprac. pro web: David Závěšický

sdílet kroniku na
Facebooku

Závěšický

kroniku zpracoval pro web
David Závěšický (2025)

Na začátek stránky