Spor pánů Stítinských s pány Sucholazeckými

Citace z Věstníku Matice opavské, sv. 17, 1909, s. 55. str. 55.

Spor pánů Stítinských s pány Sucholazeckými o les a rybník nad Novosedlicemi v první polovici 15. století.

Podává JOS. ZUKAL.

Ve žlebě nad Novosedlicemi nacházely se kdys dva rybníky, dolní a horní. Onen zmizel dávno beze stopy proměniv se v role a louky, z druhého pozůstala hráz, pod nížto stojí mlýn až do loňského roku k fojtství Sucholazeckému náležitý. O tento horní rybník i o les nad ním položený, Dubová Horka řečený1), přeli se držitelé statku štítinského s pány Sucholazeckými téměř půl století.

Statek štítinský náležel až do poloviny 14. věku pánům z Kravař. V dílčích listech z r. 1377 jmenuje se již pánem na Štítině pan Hynce, jenž měl též něco (Dubovou Horku s rybníkem?) v Suchých Lazcích. Snad to byl p. Hynce Štos z Posutic. Po něm vystřídali se v držbě za krátkou dobu as deseti let (1400-1411) tři bratři vladykové Bítovští z Bítova. První Ješek donucen jest knížetem Přemkem prodati statek bratru Vojtěchovi řečenému Zlámanci, dle jedné zprávy proto, že na sebe knížete popudil a ten pak "nechtěl ho mí ti pod sebou", dle jiného svědectví (v. níže) však z té příčiny, že Ješek nedovedl hájiti důležité tvrze štítinské k dobrému země. Ješek tedy ustoupil bratrovi a táhl do Suchých Lazec.2) Po Zlámanci ujal Štítinu třetí bratr kněz Mikeš, farář v Plžci, který ji prodal okolo r. 1411 Janovi a Onšovi bratřím Kyjovcům z Lukavce. Té doby měl tu také p. Mikuláš Štos z Lubojat nějakou spravedlnost pošlou snad od + p. Hynce.3) R. 1420 sedí na Štítině Hartl Tunkl, dosud purkrabí hradu Cvilína, jenž r. 1432 to zboží panu Čeňkovi z Tvorkova zastavil, ale téhož roku ještě zas

1) Vrch nad mlýnem k severu vystupující dosud slově doubraya.
2) Poněvadž kněz Přemek té doby byl pánem celého knížectví Opavského a Ješek odejda do Suchých Lazec přestal býti jeho poddaným, jest tím dokázáno, že řečená ves tehda již náležela co léno kostelu olomouckému, tedy do Moravy.
3) Knihy přední, vyd. Kapras I. 3.

str. 56.

vyplatil, načež je r. 1434 prodal. Zbyňkovi Hřivnáčovi z Heraltic. Od vdovy Hřivnáčovy Kateřiny z Tvorkova přešel statek r. 1446 na Tasa z Bítova, od tohoto okolo r. 1450 na knížete Viléma Opavského, jehožto bratr a dědic kníže Arnošt jej pustil 1461 Jaroslavovi Stošovi z Posutic. P. Jaroslav zemřel okolo r. 1467.4)

Suché Lazce měl po Ješkovi as od r. 1416 až do r. 1430 Adam z Bítova, po tomto Tas z Bítova, od něhož as r. 1439 ujali to bratři Radunští, z nichž Jan měl Kateřinu, Adamovu dceru, za manželku. Jan držel tu ves tuším naposledy sám, však octnuv se ve zlém záští s knížaty Opavskými ušel ze země, když byl 1441 prodal Radúň Onšovi Kyjovcovi5) a Suché Lazce bratřím Alšovi a Jindřichovi z Bítova na Hrabyni zkrátka „Hrabyňkové" řečeným.

Rozepře o Dubovou Horku nebyla vždy řádně u zemského práva zavěšena; v soudních registrech čteme o ní jen některé zmínky,6) nelze tedy běh její do podrobná vylíčiti. Jisto jest, že to byla tuhá sousedská půtka, která utichnouc na nějaký čas zase znovu vznikala a nepokoj v celém kraji působila. To vychází z několika listin v zemském archivu zachovaných, obsahujících výpovědi pamětníků, ježto od pánů Lazeckých za svědky byli vedeni. Svědectví tato i v jiných příčinách důležitá položena níže v doslovném znění. Představuje se nám tu patriarchální vladaření opavských Přemyslovců, kníže Přemek sám osobně vyjíždí na hranice rovnat spory sousedské, ale sahá také autokraticky v práva poddaných; kníže Vilém radí se o právo držební s fojtem Bohučovským. Svědek Tkáč, bývalý rychtář novosedlický, nakreslil větami lapidárními celý kulturní obrázek, plný pychu a nezbedností páchaných dle hesla; „Chytili jsme se jednoho, chyťme se i druhého!" A tohoto nepěkného hesla služebníků svých přidržel se p. Hřivnáč, komorník knížetství Opavského. Škoda, že svědkové nepověděli více nového o záležitosti Jana Raduňského, kromě že jat jest od knížat Opavských.7)

Spor o Dubovou Horku skončen r. 1465 nálezem zemského práva tímto: „Mezi Alšem z Hrabyně a p. Jaroslavem z Štitiny kníže Milost a páni zemane nalézají. Poněvadž Jan z Raduně v listě správním a prodajném Dubovu Horku a horní rybník nad Novosedlici zejména prodává a menuje a také poněvadž Aleš Hrabyňka zemany dobrými lidmi provedl, že toho v držení byl a že kněz Vilém ani kněz Arnošt toho v držení nebyli a také poněvadž v správním listu kněze Arnoštově ani ve deskách zejména Dubová

4) Desky zemské, vyd. Kapras, I. 23, 26, 50, 68, 79.
5) Před. knihy I. 39, 46.
6) Tamže 35, 75, 76, 80.
7) Jan dovolával se konečně spravedlnosti u pánů Moravských, kteří ho odkázali zase ku právu opavskému. Tu však Raduňský postaviti se nechtěl, ačkoli od knížat svobodný gleit obdržel. (Přední knihy I. 46 k r. 1447).

str 57.

Horka ani horní rybník se nemenuje, že Aleš z Hrabyně a erbové jeho k Dubové Horce a k hornímu rybníku právo mají."8)

8) Přední knihy 75.

zdroj: Věstník Matice opavské, sv. 17, 1909, s. 55.

Již 17. prosince vystupuje Hartl Tunkl s predikátem ze Štítiny jako jeden ze svědků při řeči Sulka z Chudobína na opavském zemském sněmu. Někdy v této době se ale rozhořel spor o Vrchní rybník a les Dubová horka položený nad vesnicí Nové Sedlice. Na něj si činili nároky jak Hartl Tunkl, tak Adam z Bítova, držitel sousedního panství Suché Lazce, na jehož hranicích se zbožím štítinským se les i rybník nacházely. Do sporu se tak vložil sám kníže Přemek a rozhodl, že zmiňované sporné území náleží Adamovi z Bítova. Podle svědků se pak obrátil na Hartla se slovy: "Nechaj, Tunkli, toho s pokojem cožť jest Adam řadně provedl dobrymi lidmi, žeť ten rybnik horni nad Novosedlici i ta Huorka Dubova jest Adamova a slušie ku Suchym Lazcim." V Hartlově snaze získat toto zboží nemůžeme spatřovat kořistnické a protiprávní jednání, nýbrž zcela legitimní nárok vycházející z nejasného vytyčení hranic při rozdělování zeměpanského majetku samotným Přemkem I. Opavským. Dokládá to skutečnost, že i oba předchozí držitelé Štítiny Vojtěch a Mikeš z Bítova se kvůli tomu dostávali do sporů s držiteli Suchých Lazců, a ještě v letech 1444, 1456, 1459, 1463 a 1464 museli ve věci hranic obou panství svědčit sloužící a poddaní štítinských a sucholazeckých pánů.
Toto rozhodnutí nemělo na vztah Hartla Tunkla a Přemka I. Opavského žádný negativní dopad, a tak prošla bez povšimnutí i několikaměsíční zástava Štítiny a Mokrých Lazců Čeňkovi z Tvorkova. Hartl mu je nechal zapsat 10. června 1432 do zemských desek za 300 kop grošů, a jestliže by do roka nevyplatil sumu zpátky, zavázal se předat toto panství do dědičné držby Tvorkovským. Toto by jistě nebylo možné bez souhlasu lenního pána a fakt, že se proti tomu kníže Přemek neohradil, posiluje tvrzení o vzájemných dobrých vztazích. Každopádně již mezi 17. - 20. zářím 1432 byly zmíněné statky vloženy zpět do rukou Hartla Tunkla. Současně se také prameny poprvé zmiňují o Hartlově ženě jménem Nyza. Té zastavil Hartl jako věno 250 kop grošů na statcích Štítina a Mokré Lazce

zdroj: https://theses.cz/id/g7ljex/Tunklove_na_Morave_bakalarska_diplomova_prace_Jan_Sitta.txt

sdílet článek na
Facebooku

článek o sporu zpracoval pro web
David Závěšický (4/2019)