historie Suchých Lazců

Kronika Tělovýchovné jednoty v Suchých Lazcích 1919 - 1976

kronika část 7.

stránkování v kronice TJ Suché Lazce

Až se jeden návrh mezi občany ujal, zřídit koupaliště v zeleném království na Přerovci. Na MNV se tuto věc vzali k srdci, zase dali hlavy dohromady a usnesli se pro postavení toho koupaliště v tom zeleném království na tom Přerovci. Mě k ničemu nepřizvali, já jsem se zase vše dověděl až na schůzi v komisi pro výstavbu při MNV a také jsem je ihned varoval, že to není stavba za pár tisíc, ale že je to projekt milionový a v akci "Zet", že se to nepostaví. A ještě k tomu, že nejsou zajištěny finance na okrese a podnik, který by tuto práci provedl, že my na to nestačíme. Nic nepomohlo mé varování. Národní výbor měl už všechno hotové, projednáno v radě i na plenární schůzi MNV odhlasováno. Udělala se ještě občanská schůze, předneslo se všechno o stavbě koupaliště, slibů bylo hodně od jednotlivých lidí. Byli tam i takoví občané, kteří se stavěli proti této stavbě, že se to neudělá, že kde vezmou peníze a tak dále. Jednotliví funkcionáři měli pro tuto věc veliké nadšení, ale bylo to všechno předčasné, vždycky se má člověk řádně rozvážit, řádně připravit, provést a pak se radovat, to je moje zásada. Bylo také jednáno s komárovskými podniky, s Galenou, s Komo, Barvy a laky, JZD Komárov i s naším JZD Suché Lazce a všichni s tím souhlasili, že pomohou finančně i s přísunem materiálu. Nechal se zhotovit plánek pro stavbu koupaliště, který nebyl dokonalý, a v roce 1967 na jaře se začalo se stavbou koupaliště.

Tím sešlo i z postavení šaten na hřišti a já jsem měl po radosti. A věřte mi soudruzi, že jsem až onemocněl a chodil jsem jak po těžkém úrazu. Materiál, na kterém jsem se tolik narobil, mi byl  pod rukou ukraden lidmi, kteří se oň vůbec nepřičinili, ale rozhodovat o něm rozhodovali. A to byla ta nejtěžší chvíle pro mě, kterou jsem v mém životě zažil. Vždyť jsem v té Opavě na té bouračce odpracoval 526 hodin a projezdil jsem autobusem 175 Kčs a dodnes jsem nic od nikoho nedostal ani za práci ani za proježděné peníze autobusem. Předseda Sokola mi vždycky říkal "Josefe, ty musíš počkat, až to všechno skončí a Jednota bude mít zase peníze, tak se s tebou vyúčtuje." Peníze, které byly v pokladně Sokola, z toho jsme museli platit tu pracovní sílu v té Opavě na té bouračce a šoféry při svozu materiálu z té bouračky a já jsem měl počkat. A čekám dodnes na slíbenou odměnu a myslím, že se už ničeho nedočkám, jedině smrti.

Je smutné, že máme mezi sebou takové lidi. O materiále, který jsem měl připravený na postavení šaten na tom hřišti jsem nerozhodoval já, ale předseda Sokola a předseda MNV. Sebrali ho jednoduše do sdružených prostředků MNV a tím byla věc vyřízena. Povolení na stavbu šaten se zrušila a začali stavět koupaliště. Materiál, který MNV tělovýchovné jednotě odebral, se z větší poloviny na tom Přerovci vyrobil a ostatek zůstal ležet napospas nepřízním počasí, nezajištěn proti dešti tak dlouho, až dřevo shnilo a cihla, která byla ještě pěkná, padla za oběť lidem, kteří ji potřebovali. A ostatek se rozsypal nebo zarostl plevelem přímo na staveništi.

Když se přerušila na podzim ta práce na tom koupališti v roce 1967, tak na hřišti zůstalo ještě 8 000 kusu cihel, které byly uloženy ve štuskách, které jsme čistili a ukládali hned po skončení té bouračky v té Opavě. Cihla stála uložena na okraji hřiště, že nikomu nepřekážela. Když se založilo družstvo kopané, tak vedoucí oddílu se zase vsugeroval do hlavy, že ta cihla překáží při hře kopané. A tak jednoho dne, bylo to v jednu sobotu a v neděli, přijely auta z místního JZD a cihla se jednoduše odvezla na ten Přerovec na to koupaliště, sesypala se tam na hromady, zase k dispozici těm, kteří ji potřebovali, a zub času jí též nepřidal na kvalitě. Já jsem toto nechtěl za žádnou cenu dovolit, říkal jsem, že se cihla odveze, až se začne na tom koupališti znovu dělat. Byli to zase takoví lidé, kteří ruku k této práci nepřiložili, lidé lhostejní. Nedalo se nic dělat, cihla se odvezla a dílo bylo dokonáno. Na tom Přerovci stavba osiřela, cihla tam ležela sesypána na hromadách a chátrala, nepříznivé počasí jí nepřidalo na kvalitě a zloději také ne.

A tak tam ležela tak dlouho až se pan investor MNV rozhodl pro znovupostavení šaten na hřišti. A tak tu cihlu z toho koupaliště, která tam ležela dva roky, vozili zpátky na hřiště pro stavbu těch šaten, pro které se znovu rozhodli. To už nebyla cihla, ale jenom trosky. Šatny se nestavěly už podle toho plánku, který jsem nechal udělat já v roce 1960 a které jsem chtěl postavit a které mohly u nás stát. Přinesli plánek z okresu, který byl tak jednoduchý, že v něm nebyly zakresleny záchody ani žáden sklad pro palivo v případě zatopení v té maličké klubovně, která tam byla zakreslena, aby se tam mohlo zatopit při nějaké schůzi. Když jsme měli schůzi z komise pro výstavbu při MNV, tak mi předseda říkal, abych si vzal na starost výstavbu těch šaten. Já jsem proti tomu nebyl, byl jsem ochoten pomoci. Hned jsem ale vznesl kritiku na ten plánek, že není kompletní, že tam chybějí záchody a ten sklad na to palivo. Navrhoval jsem na půlce těch šaten udělat sklep a ve sklepě záchody, jeden pro muže, jeden pro ženy a kousek skladu pro to palivo. Vchod do toho sklepu by byl z venku, způsob proto byl. Chtěl jsem dát vrch základu o 40 cm vyšší jak je terén hřiště, tak že by potom byly dva schůdky do těch šaten, to by bylo 32 cm dva schody a 8 cm na spád chodníku okolo šaten. Tím by netrpělo obvodové zdivo šaten, které je z popílkových tvárnic. Když jsem začínal vyznačovat profil pro výkop základu, přišel tam předseda MNV a začal křičet, že se nebude dělat žádná změna v plánu, a že nedovolí žáden sklep, že on je rozhodující osoba a ne my.

zdroj: paní Miluška Pchalková; přepis do digitální podoby zajistila Věrka Kubínová; autor: Josef Pchalek

sdílet kroniku na
Facebooku

kroniku zpracoval pro web
David Závěšický (2016)